Spolek Beneše z Blíživy ve Hvožďanech

Zajímavosti z historie obce Hvožďany    

                            Slavný rodák Jan Šentygar
     V roce 1514 se v početné rodině rolníka Šentygara z Hvožďan objeví nový přírůstek - syn Jan. Čeká jej neobvyklý osud, kterým se vymkne z běžného venkovského údělu a která jej zavede až mezi hodnostáře pražské Karlovy univerzity a na Olymp humanistického básnictví v Čechách. 0 jeho životní dráze, postojích i pocitech víme poměrně hodně. Jsou zachyceny v latinsky psané básnické podobě jako drobná sdělení přátelům či zcela osobní dojmy. Jeho život je i významným svědectvím neklidné doby.

Jan prožívá ve Hvožďanech, jež v té době patřily Obyteckým, radostné dětství a rád na něj v mužném věku vzpomíná. Životní stopa se na čas ztrácí a s Janem se setkáváme až v roce 1533. Je zapsán jako student University ve Wittemberku, v duchovním středisku německého protestantství. Chudý student, kterému jsou odpouštěny poplatky, studuje antické básnictví a oblíbil si řečtinu. Nachází se uprostřed německé reformační vlny, která si osvojuje dědictví humanismu. Po dvou či třech letech saského pobytu se Jan vrací do Prahy. Na Karlovu univerzitu, na její artistickou fakultu. Nenechte se mýlit názvem. Učební program zahrnuje nejen latinskou poetiku, ale i medicínu či Aristotelovu fyziku. Jan skládá v roce 1563 zkoušky bakalářské a následně i magisterské (1541). Posléze zůstává na fakultě jako veřejný profesor.

Současně s univerzitním působením je i uznávaným členem básnické družiny Jana Hodějovského z Hodějova a na Řepici. Hodějovský je od roku 1537 místosudím království Českého. Vlivný protektor, ale i přítel Šentygarův. Především jeho zásluhou je nobilitován a v roce 1542 získává přídomek z Chotěřiny.Větší část Janovy tvorby je nadále psána na objednávku Hodějovského či jemu adresována jako příležitostné osobní vzkazy. Hodějovský poskytuje Janovi i existenční zajištění a ustavuje jej vychovatelem synovce Bohuslava. Okolnosti doby rozdělí brzy žáka a učitele do dvou politicky i ideologicky nesmiřitelných táborů. Osudový zápas německých protestantů a katolíků probíhá i v oblasti v Ingolstadtu, kde se Bohuslav nachází na katolické univerzitě. Bohuslav straní tažení habsburského císaře Karla V, Jan naopak odsuzuje jeho bezohlednost. 0 zásadní roztržce učitele a žáka existuje přesvědčivý básnický doklad. Střet se prolíná i do českých zemí a stavovská volba Ferdinanda I. Českým králem (1547) přináší dějinný zlom. Poznamená i Janovu universitní kariéru, která vrcholí jmenováním děkanem artistické fakulty v říjnu 1546. Post s jepičím trváním. Jan již 9. ledna 1547 na své místo rezignuje. V pozadí je i složitá a pro Jana těžko přijatelná politická situace, spojená s nastupujícími absolutistickými tendencemi. Na druhé straně pravděpodobné i pokus o odchod do klidného, existenčně zajištěného ústraní. V témže roce se žení s vdovou po královohradeckém měšťanovi Anežkou Velašovou a usazuje se jako lékař v Hradci Králové. Klid a blahobyt se však v očekávané míře nedostavily. Poslední léta života znepříjemňují dědické spory s dětmi Velaše i komplikovaná jednání s městem o pronájem krčmy. Jan umírá ve věku 40ti let v roce 1554.

Jaké svědectví tedy zanechal Jan Šentygar o sobě, o své době i o rodných Hvožďanech? Především jako selský synek představoval mezi ostatními měšťanskými a v menší míře i šlechtickými členy básnické družiny výjimku. Pomáhal udržovat latinu jako projev výlučné vzdělanosti, ale sděloval přečasto věci prosté, každodenní, v nichž se odrážela i jeho selská zkušenost. Obrazy krajiny, scény z vesnického života a cestopisné popisy - hodeporika. Na druhé straně verše příležitostné, blahopřání a poněvadž zůstal vždy přesvědčeným staroutrakvistou, husitou i puritánsky laděná kárání mravních poklesků. Nepouštěl se, ač často vyzýván, do rozměrnějšího epického záběru . Jedinou výjimkou je dílo o úmrtí královny Anny. Lze zachytit i zprávy svědčící o dobrém osobním charakteru. Poskytl svůj skromný plat na úhradu pohledávek fakulty, s osobním rizikem se zastal přátel pronásledovaných po selhaném stavovském povstání. Psal vytříbenou latinou a formální dokonalost jeho poezie byla oceňována.

Hvožďany provázely Jan Šentygara po celý život. Vracel se v básnických vzpomínkách i ve skutečnosti, jako cestovatel během svého pražského a hradeckého pobytu. Existuje dokonce zmínka, že v posledních letech života poskytoval při návštěvě Hvožďan lékařské služby. Příkladná je v této souvislosti "Hvožďanská cesta" snad z roku 1546. Jde o cestopisné popsání návštěvy bratra Jiřího, bakaláře pražské univerzity, jenž působil jako řídící učitel v Klatovech. Itinerář: Praha - Příbram - Hvožďany - Blatná - Strakonice - Klatovy a zpět). Zimní cesta spojená s řadou glos a postřehů o navštívených místech. Část týkající se Hvožďan má intimní ráz návratu k rodině, známým a milému místu. Ze stejné doby citujme na závěr několik veršů:

lam natale solum peto quadrigis
Hwozdanam, patrios lares, agrestem,
In qua cum pueris brevi cicuta
vel longo calamo melos ciebam

A již na voze taženém čtvero koňmi
vjíždím do své rodné vísky - toť Hvožďany, drsný, venkovský kraj,
kde jsme kdysi dávno jako malí chlapci
pískávali písničky na kratičkou píšťalku
či rákos dlouhý.

Na náklady Spolku Beneše z Blíživy a obecního úřadu Hvožďany člen spolku malíř Bořek Hrnčíř v roce 2013 dokončil podobiznu obrazu Jana Šentygara a členové spolku společně s obecním úřadem jej v červnu 2014 umístili do budovy Základní školy ve Hvožďanech při příležitosti 500. výročí jeho narození. Jeho památku též připomíná pamětní deska na zdi školy.
 

                                     Jan ŠENTYGAR z Chotěřiny

V roce 2014 vzpomínáme 500. výročí na­rození nejslavnějšího hvožďanského rodáka, Jana Šentygara. Prameny mlčí o společen­ském postavení jeho rodiny. Měl být selským synem, ale vztah jeho rodiny k vrchnosti byl asi velmi volný. Nasvědčuje tomu i to, že ho ve studiu na universitách následují i jeho mladší bratři Jeremiáš, Jiří a Petr. Jan vzpomíná na své dětství a školská léta strávená ve Hvožďanech a okolí s vděčností a láskou a s odstupem času i s určitou nostalgií. Na sklonku dvacátých let odešel Jan Šentygar na další studia do Prahy, kde se spolužáky Ví­tem Trajanem, Janem Orfeem ze Žatce a Ma­toušem Kolínem z Kouřimi uzavřel přátelství na celý život.

Když se Matouš Kolín v roce 1530 roz­hodl studovat na univerzitě ve Wittenberku, Šentygar ho v roce 1533 následoval. 5. září 1533 se dal zapsat do alba této univerzity jako Joannes Syndiger de Hoziana Bohemus mezi posluchače, kteří studovali pro chudobu zdar­ma. Wittenberská univerzita byla přitažlivá pro české studenty, a pro Jana jako přesvěd­čeného utrakvistu zvlášť. Působil zde německý církevní reformátor Martin Luther, Filip Me­lachtona a další učitelé.

Šentygar se na univerzitě zdokonalil v la­tinské poetice a též v druhém klasickém jazy­ce - řečtině. Latinskou poetiku a oba klasické jazyky zaváděl později s Matoušem Kolínem a se svým mladším přítelem Šebestiánem Ae­richalkem na Karlově univerzitě v Praze. Ve Wittenberku se také seznámil s později pro­slulým historikem Sixtem z Ottersdorfu, je­hož potomek byl odsouzeným direktorem po Bílé hoře.

Po necelých třech letech odchází Šentygar zpět do Prahy, a již 2. května 1536 získává na Karlově universitě bakalářský titul, když disputuje o thézi „Zda je třeba dáti student­skému životu přednost před jakýmkoli jiným údělem lidským“. Krátce na to mu svěřil Jan Hodějovský z Hodějova, známý mecenáš a podporovatel antické vzdělanosti a humanis­mu, výchovu svého synovce Bohuslava.

Šentygar se věnoval dalšímu studiu a latin­ské poezii. Za svůj život napsal 210 lyrických básní. O suchých dnech letničních 8.-11. červ­na 1541 složil Jan úspěšné magisterské zkouš­ky, při nichž pojednával o thézi „Zda studium poezie, spojené se studiem výmluvnosti, je pro stát nejen užitečné, nýbrž i nezbytné“. Jako profesor pak působil na Karlově univerzitě, kde přednášel o latinské poezii, zabýval se též Aris­totelovou fyzikou a lékařskou vědou. Současně pomáhal Matoušovi Kolínovi v jeho soukromé škole a soukromě vyučoval mladé šlechtice např. Bohuslava a Bernarda Hodějovské, Lob­kovice, Žejdlice a další. Mimo jiné také patřil do básnické družiny Jana Hodějovského, který byl soudcem království českého a palatinem s právem udělovat predikáty. Přičiněním Jana Hodějovského získal Jan Šentygar 15. 5. 1542 erb a přídomek z Chotěřiny.

V letech 1545-1546 byl Jan Šentygar pro­boštem koleje Karlovy a 10. 10. 1547 se stal děkanem filosofické fakulty. Ale hned příští rok se této pocty vzdal a jako důvod uvedl, že se hodlá oženit a změnit způsob života. K tomuto kroku jej zřejmě dovedla jeho přímá a otevřená povaha, která by ho po neúspěšném stavovském povstání a při sílícím absolutismu vedla ke konfliktu s jeho mocí a též do sporu s bývalým žákem, Bohuslavem Hodějovským z Hodějova.

Odchodem z Karlovy univerzity do Hrad­ce Králové a svatbou s Anežkou Velašovou, vdovou po erbovním měšťanu, si zlepšil své hmotné postavení. Po určité době se Šentygar dostal do sporu se svými nevlastními dětmi a také hradeckými měšťany. Když se dovolával podpory u Jana Hodějovského, spor tím bohu­žel jen prohloubil.

V té době Jan Šentygar provozoval lékař­skou praxi.

Zemřel 20. října 1554. Podle jedné verze byl pohřben v Hradci, podle jiné v rodných Hvožďanech. Ve hvožďanském kostele je ná­hrobek s okřídleným Pegasem, který byl atri­butem básníků, a tak je pravděpodobné, že je skutečně pohřben ve Hvožďanech.

Hvožďanská cesta Jana Šentygara

Touha po poznání antiky zvýšila v době humanismu zájem o cestování. Cestopisy se staly literárním druhem. Básnické popisy cest (hodeporika) jsou zastoupeny i v naší huma­nistické literatuře. Jednu takovou báseň na­psal i Jan Šentygar.

Báseň pojednává o cestě, kterou Šen­tygar podnikl z Prahy přes Hvožďany do Klatov ke svému bratru Jiřímu, městskému fysikusovi klatovskému. Touto básní se do­zvídáme nejednu zprávu o rodných Hvož­ďanech, ale i o jiných místech v tehdejším podbrdském a prácheňském kraji. Vyjíždí z Prahy ve voze taženém čtyřspřežím ráno 20.listopadu. Je mrazivo a jízda ve voze po tvrdých cestách není žádný med. Jede se pomalu, všechnoje zamrzlé, zvěř hledá potravu, ani ptáček nezazpívá. Přes Mníšek a Dobříš dojeli do Příbrami, kde si při první zastávce s doprovodem prohlédl doly na stříbro. Popisuje, jak se rudné žíly hledají. Dál pokračuje do rodných Hvožďan, kde se po dlouhé době setkává s otcem, nevlastní matkou, se svými sestrami a nevlastními bratry.

Ve Hvožďanech se Šentygar dlouho nezdržel a pokračoval v cestě přes Blatnou, kdysi sídlo slavného Lva z Rožmitálu, do Strakonic. Tam se mu velmi líbilo pro vzdělanost a mravy místních obyvatel. Zmiňuje se též o řece Otavě a o místním chrámu.

Cesta vedla přes Horažďovice do Klatov, které byly hlavním cílem jeho cesty. Byl hostem v domě svého bratra Jiřího. Sešel se i s městskou královskou radou, jež ho štědře hostila dobrým vínem.

Po pěti dnech se Šentygar vydal na zpáteční cestu do Hvožďan kolem Zelené hory u Nepomuku. V té době vystřídala mrazy obleva a cesty byly blátivé. Cesta z Hvožďan zpět do Prahy vedla přes Hořovice a královské město Beroun. Hořovice byly spáleny požárem v roce 1540 , a tak se upřesňuje, že se Šentygarova cesta konala pravděpodobně v listopadu 1546.

Báseň Hvožďanská cesta je napsána la­tinsky. Má 53 řádek a bohužel není do dnešní doby přeložena. A tak doufáme, že se najde ně­kdo, kdo by báseň do češtiny přeložil a pře­básnil. Šentygarův přítel ze studií Vít Trajánus ze Žatce působil v Písku ve škole na Bakalá­řích. Svému mecenáši Janu st. Hodějovskému věnoval latinskou báseň o Písku, kterou do češtiny přebásnil roku 1898 Adolf Hejduk pro Průvodce po Písku.

Často se setkáváme s názory, proč tak oslavujeme hvožďanského rodáka, když už je to 500 let, kdy se narodil. Myslíme si, že kdo nezná historii svého národa, nemůže být dobrým vlastencem. Dnešní uspěchaná konzumní společnost se málo zajímá o to, že jsme měli tak slavné předky jako byli Přemyslovci, Karel IV., Hus, Žižka, Jiří z Poděbrad a další.

V červnu 2014 jsme oslavili odhalením pamětní desky a jeho obrazu, umístěných v ZŠ Hvožďany a výstavou z dobové historie v KD Hvožďany, toto velké výročí našeho rodáka.

  O významu Hvožďan svědčí také velikost zdejšího kostela. Má se za to, že v polovině 14. století zde již stál raně gotický kostel, zasvěcený sv. Prokopovi a vodní tvrz tehdy nazývaná Hwozdan. Gotický kostel sv. Prokopa a Navštívení Panny Marie ve Hvožďanech je jednolodní, zakončený gotickým presbytářem, sakristií a předsíní na západní straně. Presbytář je sklenut dvojitou křížovou klenbou. Před kostelem stojí barokní zvonice, na místě původní dřevěné, která byla v roce 1691 nahrazena touto novou zděnou. Její původní šindelová krytina střechy byla při opravě zvonice v roce 2001 nahrazena měděným plechem.

Fasády kostela jsou hladké, nečleněné, v presbytáři a v lodi jsou gotická hrotitá okna. Loď, sakristie a předsíň mají plochý strop. Hlavní oltář sv. Prokopa z druhé poloviny 18. století je rokokový, portálový, se sochou Javorské madony. Pozoruhodná je barokní kazatelna z konce 17. století a z téže doby pochází i kamenná křtitelnice. Nástropní malby jsou z roku 1932, obraz Proměnění Páně z roku 1771 pochází z kapličky na Třemšíně, byl restaurován v roce 1994 na náklady obce. V podlaze je 14 velmi sešlapaných náhrobních kamenů bývalých pánů na Hvožďanech a ve Starém Smolivci. Pod kazatelnou je náhrobní kámen s ještě čitelným nápisem: Zuzana Lipovská rozená Řesanská z Kadova zemřela roku 1637. Nápis je doplněn rodovým znakem. Varhany o dvou manuálech byly postaveny někdy kolem roku 1870.

Podle pověsti zde stával kdysi helvítský kostel a v Javorech kostel katolický. Když sochu Panny Marie přenesly do hvožďanského kostela, třikrát jim utekla nazpět. V Javorech je po ní dodnes otisk v  kameni.Ve zvonici visely před 1. světovou válkou 4 zvony. Zvon nazývaný Prokop vážil 882 kg a byl ulit v roce 1760, Poledník, o váze 196 kg, přelit kolem roku 1720, třetí zvon Robotník z roku 1596 o váze 551 kg byl přelit v roce 1636 a poslední nejmenší a nejstarší zvon s obrazem sv. Petra, který přežil obě světové války, váží 60 kg, byl ulit mistrem Bartolomějem v roce 1507. V roce 1972 přibyly tři nové zvony. Matka Boží (550 kg) s nápisem: Svatá boží rodičko pod tvou ochranu se utíkáme – dar osadníků farnosti Hvožďanské, znovu přelit v roce 1990, sv. Prokop ( 204 kg) s nápisem: Sv. Prokope oroduj za nás – krutá válka vzala nás 1942, láska osadníků dala nás 1971, umíráček o váze 50 kg. s nápisem: Od roku 1972 mrtvé oplakávám – můj Ježíši Kriste milosrdenství. Předválečné i poválečné zvony odlila firma Manoušek ze Zbraslavi.

Podle pověsti nechal rytíř z třemšínského hradu zhotovit nový zvon s veselým hlasem své dcery. Jelikož jí náhle zemřel snoubenec, vhodila dívka snubní prsten do rozžhavené zvonoviny. Smutný otec pak už zvon na Třemšíně nechtěl a nechal ho umístit do zvonice do Hvožďan. Zvon poprvé zvonil, když měla pohřeb hned vzápětí zemřelá rytířova dcera. Prý jeho krásný hlas dlouhá léta vyprávěl o ztracené lásce a prstenu.

Poblíž kostela stávala také vodní tvrz s velkým dvorem. Ta vydržela do začátku 16. století, kdy byla opuštěna a nahrazena novou, jejíž budova stojí dodnes.

Jako majitelé zboží se vystřídali mnozí pánové. Počínaje prvně zmiňovaným Oldřichem z Hvožďan, přes pány z Třemšína, Obytecké z Obytec, Koupské z Břízy či Vitanovské z Vlčkovic. V roce 1666 připojil Ferdinand Vratislav z Mitrovic tvrz s celou vsí trvale ke lnářskému panství a tím ztratily Hvožďany samostatnost. V roce 1924 byl poplužní dvůr rozparcelován a rozprodán drobným zemědělcům. V 50. letech 20. století v budově tvrze vznikly byty a tak dnes bývalou tvrz připomínají jen dva zlomky erbovní desky zazděné ve venkovní stěně budovy.

K výraznějšímu osídlení zdejší krajiny dochází v době bronzové. Obyvatelé zdejších končin začínají vyrábět kovové nástroje, které jsou důležité k rozvoji hospodářství. Právě nástroje z této doby, nalezené u nedalekých Pročevil, to dokazují. Přímo ve Hvožďanech bylo nalezeno mohylové pohřebiště jako pozůstatek středodunajské kultury z let 1 500–700 př. n. l.. Také v nedalekém Vacíkově byly nalezeny zbytky nádob z tohoto období. Slované do kraje pod Třemšínem přicházejí koncem 5. století. V 10. stol. spravují zdejší území Slavníkovci, od konce 10. století Přemyslovci. Území mezi Příbramí, Blatnou a Vltavou, zvané Bozeňsko, bylo řízeno ze župního hradu Bozeň u Březnice. Sjednocením správních celků vzniklo do poloviny 13. století ještě větší správní území, Prácheňsko, nazvané podle jeho centra – hradu Prácheň. Prácheňský kraj existoval až do roku 1848.

Hvožďansko bylo proslulé také výbornými muzikanty. Uvádí se, že ve třicátých letech 20. století zde bylo tolik muzikantů, že by se z nich dala sestavit 150členná dechovka. Vyrostlo zde i několik profesionálních muzikantů.

O hudbě a muzikantech ve Hvožďanech si povíme někdy příště..........

                             Hvožďanští muzikanti

Při hodnocení kulturní tradice venkova nelze opominout význam vesnických kapel, které nemohly chybět při jakékoliv společenské akci. Kromě toho, že účinkovaly při všech tanečních zábavách rozložených do plesových, pouťových i posvícenských sezón, dodávaly lesk všem slavnostním shromážděním občanů k státním svátkům, nebo hrály do pochodu v čele průvodů. Těžko si lze představit dřívější svátky Josefů, Václavů, Aninek, svatbu, nebo pohřeb bez místní dechovky.
Také na Hvožďansku začaly vznikat ve dvacátých letech místní dechové kapely, nejdříve na Mýtech "Šampalíci", později ve Hvožďanech proslavená "C - dechovka" známá jako "Balkové", kterou Josef Balek vedl 35 let (1924-1959). Ve třicátých letech vytvořili někteří členové dechovky smyčcový soubor a zařazovali do svého repertoáru nové druhy tanců, o něž byl veliký zájem. Koncem padesátých let vznikl podle tehdejších požadavků soubor Osvětové besedy, který pokračoval pod vedením kapelníka Jana Šefla v muzikální tradici hvožďanských dechovek.
Podmínky pro vznik a rozvoj vesnických kapel byl dán širokou základnou muzikantů a rozsáhlou výchovou muzikantského dorostu. Ve Hvožďanech se tomuto poslání věnovalo několik muzikantů učitelů, Jan Průša, František Balek, Alois Balek a jiní.

V knize "Za vesnickými muzikanty" se můžeme dočíst, "že ve třicátých letech bylo na Hvožďansku tolik muzikantů, že by se z nich dala sestavit 150ti členná dechovka." Z této obrovské skupiny muzikantů vyrostli profesionální hudebníci, jejichž muzikantské umění zaznělo doma i v zahraničí.

Josef Balek (30.1.1922 - 7.7.1998)

Ladislav Balek (27.7. 1928 - 2011)

Josef Malý (21.12 1922 - 29.4. 1991)

Bohuslav Fišer (17.11.1906 - 21.5.1980)

                                           Jan Šefl (22.6.1922 - 17.9.2014)

                                                                  Webmaster Jarda Komm © 2023