Historie Blíživy
Poustevník Beneš z Blíživy z Hvožďan
Dle zprávy Balbínovy byl r. 1637 při opravě kostela zničen pěkný náhrobní kámen rytíře Beneše z Blíživy, který kolem roku 1540 se narodiv(!) vystavěl si v lesích Baštinských asi míli od starého hradu Třemšína na panství Březnickém poustevnu a kapli a tam 46 let v pobožnosti stráviv, posléze v kostele Hvožďanském byl pochován.
Jestli se onen poustevník v roce 1540 narodil, nebo spíše zemřel, není podstatné. Zajímavé je, že tento poustevník byl z vladyckého rodu Blíživských z Blíživy (dnes Blížejov u Horšovského Týna). Údajně veškeré své jmění rozdal chudým a odešel zpytovat svědomí do lesů. Tam se měl stát takovým přítelem lesní zvěře, že se ho tato nejen nebála, ale přibíhala či přilétala na zavolání. Tomu se dá docela věřit, když se ještě dnes na Kampě ptáci slétají k důchodcům s nataženou dlaní či na Petříně veverky lezou po ramenech pro oříšek.
Traduje se, že tento poustevník prožil svůj život na vrchu Javory u Hvožďan (637 m/n.m.). Poustevník byl okolním obyvatelstvem považován za svatého muže a když v roce 1540 zemřel, byl slavně pochován ve hvožďanském kostele. Na zdi uvnitř chrámu byl pak nejen vymalován jeho portrét, ale popsány i hlavní etapy jeho života. Při přestavbě kostela 1637 však byla tato památka bohužel zničena.
Co zůstalo je Madona na oltáři hvožďanského kostela. Tu prý poustevník našel ukrytou v dutém kmeni nějakého stromu. Nebyla první. Za husitských válek či za války třicetileté byla takto uschována celá řada relikvií a pokud ten, kdo je ukryl nepřežil, čekaly na náhodného nálezce či dřevorubce. Jistě hodně z nich se za poctivého nálezce nepřihlásilo.
Hvožďanská Madona pochází z pozdní gotiky, z doby okolo poloviny 15. století. Dřevořezba je dnes bohužel zahalena barokním pláštíkem. Také korunky na hlavě madony i dítěte jsou produktem této zdobivé doby.
Stejný osud, jako Benešův náhrobek, postihl i kapli Sv. Matky Boží, která byla v roce 1654 postavena na místě jeho poustevny a rozšířena v roce 1712. I když se kaple zakrátko stala poutním místem, za josefínských reforem byla zrušena a rychle chátrala. Ještě v polovině 20. stol tu byla její zřícenina. Ale i tu by jste dnes marně hledali. Současný majitel pozemku všechny zbytky stavby nechal odstranit.
Spolek Beneše z Blíživy věnoval obraz poustevníka Beneše do hvožďanského kostela. Autorem obrazu je člen spolku Bořek Hrnčíř, chalupář ze Březí.
Historie obce Hvožďany 
Obec Hvožďany leží 25 kilometrů jihozápadně od Příbrami, na rozhraní tří krajů a tří okresů - je to Středočeský, Západočeský a Jihočeský kraj, a okresy Příbram, Plzeň -jih a Strakonice. Vesnička má zhruba 50 kilometrů čtverečních správního území, ve kterém žije asi 760 obyvatel. Obec se nachází na křižovatce historických cest ze Lnář do Rožmitálu a z Nepomuku do Březnice. K obci patří místní části Leletice, Vacíkov, Planiny, Mýta, Roželov a Pozdyně.
Bývalý brdský pralesní hvozd dal jméno i obci, neboť Hvožďany jsou vsí lidí žijících ve, nebo u hvozdu. První písemnou zmínku o vsi lze nalézt v Registru desátků papežských z diecéze pražské, kde je uvedeno, že desátky hvožďanské fary v roce 1352 činily 10 grošů. V té době zde stál gotický kostel svatého Prokopa a gotická vodní tvrz zvaná Hwozda, která na přelomu 15. a 16. století zanikla. Na jejím místě byla vystavěna nová, rozsáhlejší tvrz. Tato renesanční stavba je poprvé zmiňována v roce 1542.
Od roku 1408 drželi ves páni z Třemšína a v roce 1474 získaly ves rytířské rody Vydunů z Obytec, Koců z Dobrše, Vitanovských z Vlčkovic a Jindřich Koupský z Břízy. Kolem roku 1500 byla stará tvrz opuštěna a při jihozápadním okraji obce založena nová tvrz a spolu s poplužním dvorem je poprvé připomínána v roce 1542. Začátkem roku 1666 koupil Hvožďany majitel lnářského panství Aleš Ferdinand Vratislav z Mitrovic, a ty se pak na dvě století staly majetkem lnářských feudálů. Po zrušení roboty roku 1848 zůstal ve vsi poplužní dvůr pronajímaný nájemcům a v rámci 1. pozemkové reformy byl v roce 1924 rozpalcelován a zrušen.
Historické curriculum obce se zhmotnilo v kostele se zvonicí, dobře patrných zbytcích hvožďanské tvrze a v důmyslné síti původně šestnácti, dnes třinácti prastarých rybníků, z nichž každý má i svoje jméno - "Pacholecký", "Háj", "Javorský", "Kněžský", "Kalistův" atd. Jejich stříbro je ozdobou kraje uhněteného z prahornin, kterými prosvítají zlaté žíly, a jenž si potrpí na zelené barvy - tmavě zelenou pro lesy, světle zelenou pro louky. Od lesů s velebností hvozdů si vypůjčil i křestní jméno a usadil je v obecním znaku.
Hvožďany se svojí polohou staly středem malého regionu, který lze nazvat Hvožďansko. Okolním obcím sloužily od dávných dob svou farností, v pozdějších letech poštou, obchody, hostincemi, kampeličkou, četnickou stanicí a především školou.
Původní škola je zde zmiňována již v roce 1745. Avšak první školní budova byla postavena roku 1811, která byla přestavěna v roce 1880 a rozšířena o další objekty v 60. až 80. letech 20. století.
Důležitým dějinným milníkem byl rok 1976, kdy byly k obci připojeny okolní vsi Leletice, Vacíkov, Roželov, Mýta, Planiny a Pozdyně a obec se stala střediskovou. Obecní úřad řídí starostka společně s 10 členy obecního zastupitelstva, které si zvolili občané ze všech okolních obcí.
Slavní rodáci z Hvožďan
Ke slavným rodákům Hvožďan patřil v 16. století Jan Šentygar, selský synek, který nabyl hodnosti mistra svobodných umění a doktora lékařství. Napsal 210 latinských básní, byl profesorem na pražské univerzitě a děkanem filozofické fakulty. Z nedalekého Rožmitálu pod Třemšínem, kde je Muzeum - památník autora slavné "České mše vánoční" Jakuba Jana Ryby, pocházela česká královna Johana, od roku 1450 druhá manželka Jiřího z Poděbrad. Z novodobých dějin za zmínku stojí hudebníci Josef Malý, dlouholetý klarinetista v oblíbené "Karlovarské dechovce bez fraku", a Josef a Ladislav Balkové. Josef byl členem Palatovy "Šumavanky" a Chmelovy "Staročeské dechovky", hrál i ve známé "Plzeňačce" a instrumentálně upravoval místní krajové texty. Ladislav od roku 1968 působil jako pedagog a člen orchestru v Sarajevu, od roku 1972 pak ve světovém hudebním tělesu Orchestra Symfonika Braziliana Rio de Janeiro a po návratu domů se stal sólistou na kontrabas v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy. Ve Hvožďanech se také narodil vynikající folklórista, člen Pěveckého sdružení českých učitelů a dirigent zpěváckého spolku "Čestmír" Bohuslav Fišer, autor knihy Třemšínský poklad a jiné pověsti.
Mysterium bájného Třemšína
Městečko Rožmitál pod Třemšínem se malebně rozprostírá v široké kotlině, ze všech stran obklopené lesy a táhlými kopci. Nedaleká dominanta jižních Brd hora Třemšín (827 metrů) byla vždy opředena velice zajímavými pověstmi, které z ní učinily skutečně bájnou horu. V dávných dobách v brdských lesích řádil hladový vlk, potuloval se mrzutý medvěd, číhal lstivý rys, traviny deptal zubr a v bažinách rozrýval kyprou zemi divoký kanec. Od pradávna tento kraj byl i domovem podivných bytostí: zakletého obra, zlého draka, ohnivého hada a samozřejmě i čerta, který vytlačil do balvanu zvaného Čertův ranec svá kopyta.
Traduje se, že název vrchu je odvozen od tří zlatých šínů - zlatých prutů, jak vypráví pověst o pokladu ukrytém ve studni bývalého hradu. Jiná pověst praví, že název vrchu je podle střemchy, která zde roste.
Básník Jaroslav Vrchlický nazval Třemšín "králem brdských lesů".
Místní specialitou je takzvaný třemšínský mužíček, drobínek s obličejem popraskaným jako dřevo starého pařezu. Pohybuje se po Třemšíně nesnadno, dlouhé vousy mu totiž překážejí v chůzi. Hlavně dřevorubci, kterým strašidelný mužík dovedl také pomoci, se s ním setkávali poměrně často. Někdy bývá viděn u studánky Roubenky při staré cestě do Roželova a spatřili ho i přímo v hradě Třemšíně. Je o něm známo, že lidem nejen pomáhá, ale dovede je i pěkně pozlobit. Zejména prý některá zdejší děvčata mají různé zážitky...
Na vrcholu Třemšína žil dlouhou dobu drak. Mít draka skoro za humny, to bylo pro místní těžké. Dlouho jej nemohl nikdo zahubit. Řada rytířů odjela s nepořízenou a svalnatí mladíci z okolí, kteří se na draka občas vypravili, utekli, sotva ho spatřili. To, co se nikomu nepodařilo, vyřídila jakási žena nesoucí svému muži do lesa oběd. Měla sebou také srp, protože si chtěla nasekat čerstvou trávu pro svou bílou kozičku. Najednou se na ní z houštiny vrhne obluda, z nozder jí šlehá dým, z očí blesky. Statečná žena se ale nedala. Máchla rukou a zasekla drakovi srp do hlavy. Drak bolestivě zařičel, plameny rázem vyhasly a jeho drápy se zaťaly do hlíny. Pak se z posledních sil odplížil i se srpem v hlavě pryč a od té chvíle ho nikdo nespatřil.
Na svahu Třemšína se také zjevuje ohnivý had. Jeho tělo je zelené, oči mu svítí jako drahé kameny, místo jazyka mu z tlamy šlehá rudě žhnoucí plamen. Had je jedním z nejstarších symbolů lidstva. Není mytologie, v níž by had nehrál dominantní roli. Kupříkladu v židovském Starém zákoně byl vtělením ďábla. Skutečně esoterním symbolem je had zakousnutý do vlastního ocasu, symbol věčnosti, nekonečna. A právě takový se na Třemšíně zjevuje. Vypráví se tu, že jeden chalupník z osady Hutě kdysi kácel na Třemšíně stromy. Bylo poledne. Dřevař se chtěl naobědvat, rozhlížel se, kde si prostře svou chudou tabuli a vidí, že se na jednom z pařezů sluní zlatý had. Vypadal jako tajemný šperk, jako nádherný náhrdelník. Chalupník vzal sekeru a hada bez milosti přesekl. Z rány zprudka vyšlehly plameny, had se v okamžení spojil, vložil si ocas do tlamy, vytvořil ze svého těla kolo a začal chalupníka pronásledovat. Naštěstí měl chalupník z Hutí rychlé nohy a stačil doběhnout domů. To, co vyprávěl, se nikomu nechtělo věřit...
Jako mnoho bájných míst u nás, tak i Třemšín měl svého poustevníka. Byl jím rytíř Beneš z vladyckého rodu Blíživských z Blíživy (nyní Blížejov u Horšovského Týna), který v místě zvaném Stadruž, žil po dobu dlouhých 46 let, protože všechno své jmění a majetek rozdal chudým. Když v roce 1540 zemřel, byl pochován v kostele ve Hvoždanech. Byl to pravděpodobně některý z potomků Beneše z Třemšína, který Hvožďany vlastnil (v roce 1413).
Na vrcholu Třemšína stával hrad. Tak jako sama hora, má i hrad své místní pověsti. V druhé polovině 13. století jej zde vybudoval starobylý rod Buziců, jež prý odvozoval svůj původ od legendárního Bivoje a proto byla v jejich rodovém erbu kančí hlava, která se pak dostala i do znaku samotného města Rožmitálu.
Druhá pověst praví, že Rožmitál vděčí za svůj znak historicky doloženému Jetřichovi z Buzic (též Dětřich, Dětříšek), který byl široko daleko známý silák. Jednou se v lese potkal s velikým kancem, holýma rukama jej přemohl a poté donesl na knížecí dvůr, kde kanci uťal hlavu. Tou si pak ozdobil svůj štít. Nakolik je tato pověst pravdivá nevíme, jisto je ale to, že Jetřich byl statečný válečník, který padl v bitvě u Trudný (roku 1110), kde hájil práva svého lenního pána proti Polákům.
Původně blatný hrad, zbudovaný na pahorku v bažinaté a močálovité krajině, byl podle starobylých pověstí obklopen šípkovými keři a to se prý stalo záminkou k názvu Rosenthal, počeštěně Rožmitál. Zdá se, že hrad vrostlý do růžových keřů je nejen oblíbeným tématem mnoha světových pohádek, ale bude patrně zlomkem vzpomínky na nějakou starou, dávno zapomenutou mytologii.
Kančí hlavu, užívanou jako erb rodem Buzických si dalo do svého znaku i město Rožmitál. Kromě něj ji jako jeden ze symbolů užívají i okolní města a vesnice, například Hvožďany.
V době husitských válek, roku 1421 táhl Žižka z Tábora na Plzeňsko a Cheb. Cestou zničil hrad Držka u Skořic, Čechtlice a po dobytí Teslínského benediktinského kláštera chtěl zdolat i hrad Třemšín - ale dlouho se mu to nevedlo. Když mu při obléhání docházelo střelivo, nasypal jeden z vojáků do děla helmici lískových oříšků z Teslína. Po zásahu se hradní věž zřítila a hrad byl dobyt. Od té doby rostou na Třemšíně lískové oříšky v podobě táborských přilbic.
Kdysi zlá čarodějnice pomocí čarovného nápoje zaklela pána z třemšínského hradu v odporného obra. Byl to krutý trest. Obr byl vyřazen z lidské společnosti. Nikdo z jeho blízkých, nikdo z poddaných ho již nikdy nepoznal a strašidelný obr musel žít sám v lesních pustinách. Ani po smrti neměl pokoj. Když zemřel, zkameněl a obrovský kámen obrostl zeleným mechem. Co když obr v kameni jen spí? Proto od těch dob místní chodí po Třemšíně tiše, aby ho neprobudili...
Ti, kdo se spícího obra ani dalších bájných bytostí neobávají, mohu se vydat na vrcholek Třemšína na výlet s několika cíly. Kromě kamenných sutí a rozhledny na vrcholu se v okolí nacházejí bouda, prameny, Gandllofův kříž a poutní kaple. Již od roku 1771 byla - údajně nad zasypanou studnou - postavena lesmistrem Kračmerem poutní kaple Proměnění Pána Krista, o níž později pečovali o Kračmerovi nástupci. Prý na ní býval nápis "Bohu chvála, králi úcta, vlasti sláva".
Vyhlídku z tehdy bezlesé hory si oblíbil pražský arcibiskup Vilém Florentin Salm-Salm (1793 -1810), který dal na vrcholu upravit cesty (Salmova cesta), postavit malou dřevěnou vyhlídkovou věž a několik malých dřevěných stavení pro myslivce. Od těch dob se sem konaly svaté poutě a to neděli po svátku Promění Páně.
V 19. století další arcibiskup - Alois Schrenk - nechal na vrcholku prosekat průseky v už vzrostlém porostu, aby bylo vidět dolů na Rožmitálský zámek.
Od šedesátých let 19. století zde bývaly Národní slavnosti za účasti lidu z širého okolí. V roce 1869 byl chystaný tábor lidu zakázán. Pak až v letech 1905 a 1922 sem směřovaly výlety konané při sjezdech rožmitálských rodáků. Snad naposledy se Národní pouť na Třemšín konala hned po válce, v roce 1946.
V roce 1888 dal kardinál František Schonborn vystavit dřevěnou čtyřpatrovou rozhlednu (výše cca 18 metrů), z které byl krásný výhled do širokého okolí.. Ta byla po čtyřech letech existence zasažena bleskem, avšak následně opravena. Od té doby bylo několikrát bezvýsledně jednáno o výstavbě nové rozhledny.
Dřevěná rozhledna (upravená trigonometrická věž) stála přímo v areálu bývalého hradního paláce. Byla vysoká necelých 20 metrů a ač prý byla opravována, tak v dolní části působila velmi nedůvěryhodně. Pokud se na rozhlednu vystoupilo, přes přerostlé stromy do kraje vidět nebylo, pouze byl rozhled po nejbližším okolí. V srpnu roku 2015 před konáním 11. obnovené poutní mše na Třemšíně ji někdo zapálil a celá stará rozhledna úplně zhořela. O vystavění nové důstojné třemšínské rozhledny se prý nyní znova jedná.
V romantickém prostředí památného vrchu Třemšín se po roce 1989 uskutečňují poutní mše u kapličky Proměnění Páně. Poutníci z Rožmitálska a Hvožďanska se zde sešli poprvé při bohoslužbě v roce 2004 a dále se zde schází pravidelně každý rok. Samozřejmě, že k mysteriu Třemšína a jeho okolí patří neodmyslitelně Jakub Jan Ryba a místa zvaná Voltuš a Štěrbina.
Webmaster Jarda Komm © 2023